Bob Kartous: Kreativita ve školství chybí. Nemůžeme čekat až na novou generaci učitelů, vzdáváme se práva na budoucnost

Kreativita a kreativní vzdělávání zatím nejsou nijak systémově zahrnuty do školského systému. Někteří učitelé je už uplatňují, jiní jsou přístupní ke změnám. Stále jich ale není většina. Nemůžeme počítat s tím, že by změna přišla zespodu vzdělávacího systému, říká v rozhovoru pro Světový týden kreativity ve vzdělávání ředitel Pražského inovačního institutu Bohumil Kartous. Jako řešení vidí chytré zásahy shora, tedy z pozice státu, nesmí být ale invazivní a nesmí měnit školský systém represivně.

Bob Kartous, zdroj: Pražský inovační institut.

Co si představujete pod pojmem kreativita ve vzdělávání? 

Když si vzpomenu na svoji učitelku českého jazyka na základní škole za pozdního socialismu, měl jsem zlomenou ruku, nemohl psát diktáty a ona přemýšlela, jakým způsobem budu zkoušen z pravopisu, tak místo toho mi řekla, pojď tady dostaneš jeden diktát a opravíš ho. Mně se to samozřejmě hodně líbilo být v roli toho, kdo opravuje diktát. To je kreativní přístup, který učitel zvolí v situaci, kdy vnímá, že je nutné najít řešení. Je to krásný příklad toho, jakým způsobem může učitel být kreativní. Může být kreativní v mnoha jiných podobách. V řešení situace přímo ve třídě, jako sporu nebo incidentu, ze kterého se může stát výborný motiv k nějaké výchovné intervenci. Podobným způsobem mohou učitelé působit ve svých oblastech ve svých předmětech. Třeba, když se bavíme o situaci války na Ukrajině, to je přece skvělý příklad toho, jak v dějinách postupovat od aktuálních událostí do minulosti. Kremelská agrese vůči Ukrajině se k tomu přímo vybízí tím, jak prezident Putin a jeho okolí dezinterpretují historii, jakým způsobem upírají právo samostatného státu s vlastní kulturou na suverenitu na základě historické dezinterpretace. To přímo otevírá možnost bavit se o otázkách na základě aktuální události. To všechno jsou projevy kreativity ve vzdělávání. 

Promítá se kreativita a kreativní myšlení dostatečně do rámcových vzdělávacích programů, které nyní procházejí revizí?

Samotná kreativita je obsažena v konceptu rámcových vzdělávacích programů, protože ty vznikly jako náhrada osnov, které byly striktní. Osnovy říkaly, co by školy měly dělat. A místo toho přišla idea rámců, kde si školy s vlastní kreativitou budou hledat to svoje místo. Myšlenka rámcových vzdělávacích programů byla taková, že škola se v tom rámci bude pohybovat svým vlastním směrem a bude si modelovat svůj vlastní přístup ke vzdělávání a tam budou vznikat ty dobré příklady, které nás budou následovat. To se ale bohužel většinově nepodařilo. A bylo to dáno tím, že celý ten koncept vznikl na papíře, na papíře byl zpracován a byl předán do škol bez toho, aniž by s tím papírem přišel ten, kdo ponese ideu, kdo bude ambassador myšlenky. Vzpomínám si na to, že na to byla vyhrazena v rozpočtu ministerstva školství část na kampaň na školách a tehdejší vedení ministerstva se rozhodlo, že ty peníze použije na něco jiného. Typický příklad politického diletantství, kdy předpokládám, že já napíšu strategii a lidé, kteří ji mají převzít a mají realizovat, tak to budou dělat sami od sebe. Nestalo se to, pochopitelně. Samotná myšlenka rámcových vzdělávacích programů do většího počtu škol v ČR se tedy nepromítla, a tím ani myšlenka kreativity.

Kampaň #tydenkreativity2022, zdroj: Martina Hamouzová

Uplatnění kreativity ve vzdělávání je tedy na nové generaci učitelů a na budoucích učitelích? 

To je dobrá otázka. Samozřejmě bychom na to mohli spoléhat, ale dostáváme se do konfliktu s časem. Budeme čekat na další generaci učitelů a budeme spoléhat, že bude schopná, což nemůžeme zaručit. Vzdáváme se práva na buducnost. Necháváme to náhodě a pravděpodobně to tak nedopadne. Takže nemůžeme čekat na další generaci učitelů a musíme kultivovat – a motivovat – učitele, aby byli těmi samotnými ambasadory vzdělávací politiky, ale samo o sobě se to neděje, bohužel. Nenašli jsme také způsob, jak přimět vysoké školy, které připravují učitele, k větší míře kooperace. A pak musíme pracovat s těmi učiteli, kteří ve školách už jsou. 

Jak by se mělo se současnými učiteli pracovat?

Někteří jsou více ochotni přistoupit na změnu. Někteří jsou více ochotni se přizpůsobit novým požadavkům, ale obávám se, že jich v současnosti není většina. A z toho důvodu my nemůžeme počítat s tím, že by změna přišla zespodu vzdělávacího systému, když jsou tu učitelé nebo i rodiče, kteří dávají zakázku škole. Takže já vidím jako řešení chytré zásahy shora, které nejsou invazivní, to znamená, že neútočí. Ty lidi se nesnaží represivně měnit na základě příkazů. Přinášejí ale impulsy, které jsou velmi důležité z hlediska pozitivního tlaku na proměnu. Jeden z takových chytrých zásahů je změna zkoušek a obsahu. Kdybychom se k tomu dokázali přimět, a není to těžké pro některé jiné změny ve škole plus a to je ještě otázka čistě resortní ministerstva školství, se domnívám, že bychom tomu dali úplně nový impuls. 

Jaký konkrétně?

Představte si, že se nezkouší u maturity v profilové části u potítka, kde člověk ukazuje to, co se naučil, ale že se maturitní zkouška sestává z nějaké celoroční práce. Vlastně některé střední školy to už dělají, mají jako součást maturit celoročníkovou práci a maturitu postavenou úplně jinak. Toto je změna, která by naráz mohla relativně rychle proměnit celé školství. Pozitivním tlakem donutí učitele k tomu, aby se věnovali něčemu jinému, protože jejich hlavní zakázka jsou právě klíčové zkoušky, ať už závěrečné nebo přijímací.  

Autor: Šárka Mrázová

Rozhovor vznikl ve spolupráci s Pražským inovačním institutem v rámci kampaně ke Světovému týdnu kreativity ve vzdělávání.