Tereza Dobiášová: Umění nás učí víře v krásu, dává nám naději, že i my můžeme najít harmonii

Už před více než 100 lety řekl český estetik Otokar Hostinský, že umění není jen třešničkou na dortu, jen jakousi okrasou, ale že odráží nejen naši společnost, ale svými specifickými prostředky ji také vytváří. Předsedkyně uMĚNÍM Tereza Dobiášová Krejčí v rozhovoru pro Světový týden kreativity ve vzdělávání hovoří o potřebě umění v každodenním životě, ale i nutnosti zapojovat ho přirozeně do vzdělávání.

Čerstvě jsi držitelkou literární ceny Magnesia litera za objev roku, ale také jsi režisérka, dramaturgyně, kurátorka a kulturní manažerka. Automaticky se u tebe počítá s tím, že kreativitu a umělecké myšlení využíváš běžně ve své profesi. Napadá tě nějaká každodenní situace, ve které ti pomáhá umění?

Umění rozumím jako spojení toho, něco umět, a toho, nechat to zároveň plynout, nechat se překvapovat, udivovat. Uměním může být, když vaříte, oblékáte se, aranžujete květiny, vybavujete byt, píšete maily, hrajete si s dětmi, když běháte a nebo když se s někým milujete, povídáte s ním/s ní, hádáte se. To všechno se dá žít jako umění – když se tomu, co člověk dělá, věnuje s pozorností, s láskou, hravostí a zvědavostí. Pak se i z úplně obyčejných věcí stává zážitek. Ne, že by se mi to dařilo pořád, ale snažím se. Myslím, že umění mi pomáhá se v tom zlepšovat – žít tak, aby to mělo krásu a smysl.

Vybavuje si ti moment z tvého života, kterým bys ilustrovala “umění si poradit”? 

Mám teď sedmiměsíční holčičku a život s ní po mně teď minimálně jednou denně vyžaduje umění si poradit. Každý den jsem minimálně jednou zoufalá, nevím, co mám dělat (aby přestala pištět, abych s ní zvládla pověsit prádlo, dopsat odstavec, vrátit knížky do knihovny, aby se naučila kousat a nedusila se).

Každá taková situace je příležitost začít křičet, plakat, vzdát to a mít pocit, že s dítětem je člověk jako ve vězení nebo taky příležitost zažít s dítětem dobrodružství, proměnit další vývojovou past v pozitivní prožitky, které dítěti dáváte do života a kterými ho učíte stavět se ke světu s otevřenou myslí. 

Musíte si umět poradit. Někdy se mi to daří, někdy ne, ale vím, že stojí za to to hledat. Že je to moje povinnost k ní i ke mně, aby ten náš společný čas, kdy se ona učí ty nejdůležitější věci, nebyl utrpení. 

Proč je důležité zapojovat umění a kreativitu do vzdělávání? 

Právě proto, že je důležité si umět poradit – ať se děje, co se děje. Svět kolem nás se mění obrovskou rychlostí a nikdo z nás neví, před  jakou výzvu nás změny postaví. Nikdo z nás si neuměl představit covid ani brutální válku tak blízko nás. Ale každá situace je příležitost objevit něco podstatného, objevit, v čem tkví smysl našeho konání, vytvořit něco cenného, krásného. Ve jménu života vždycky musíme najít smysluplnou cestu dál. 

Kreativita je schopnost nacházet nová řešení. Umění nás učí víře v krásu, smysl, dává nám naději, že i my můžeme najít harmonii, že i my se můžeme podílet na něčem cenném a to je – znovu – životně důležité. Když si uvědomíte, že vzdělání je víc než jen účelová příprava na zaměstnání, které stejně každý z nás minimálně třikrát změní, a že hluboce pojímá a formuje člověka, dává mu tvar, byli bychom  hloupí, kdybychom nechali kreativitu a umění stát za dveřmi školy.

Kreativitě není v současném vzdělávacím systému věnovan dostatečný prostor, přitom je klíčovým požadavkem, který zaměstnanavatelé chtějí po uchazečích o práci. Jak toto změnit? 

Myslím, že ta změna je už to si z pozice učitele uvědomit, že se po dětech chce – a bude chtít stále víc – umět reagovat na věci, které neumíte předpovědět. Je třeba si vědomit, že to, co umíte vy, nemusí být to, co se po dětech bude žádat.

To vede k tomu, že jim nepředkládáte hotové poučky a řešení, ale že pro ně připravujete otevřené otázky, témata, impulsy, prostředí ke zkoumání a necháváte si otevřené oči a uši k tomu, abyste se i vy dozvěděli a naučili něco nového, a aby to, čím procházíte společně s dětmi, obohatilo i vás. 

Jak by podle tebe měla vypadat škola, která připravuje na výzvy 21. století?

Mělo by to být místo, kde se vážně přemýšlí o tom, kam se svět koulí, na co je třeba se připravit a kde se pro to hledají řešení – vždycky s dětmi jako s partnery. Je to místo, kde každý člověk, každé dítě má svou lidskou hodnotu, kde je každý respektován a kde se hledá cesta pro každého z těch, kteří se na vzdělávacím procesu podílí. Je to místo, kde se zkoumá, tvoří, přemýšlí, sdílí, kde se dává prostor komplexním vzdělávacím projektům a věnuje se celostnímu učení na všech úrovních. Ideálně i místo krásy, hravosti a zázraků. 

Mým ideálem je něco jako Škola čar a kouzel v Bradavicích, kterou vytvořila J. K. Rowlingová pro Harryho Pottera. Takovou školu bych přála všem dětem 21. století. A možná proto, že největší škola pro mě bylo divadlo, věřím, že to není nemožné.

Autor: Marie Pánková